Jazykové procesy, které vedly od rozpadu ↗indoevropského prajazyka postupně ke konstituování ↗praslovanštiny a k ↗nářečnímu štěpení praslovanštiny jako časovému východisku pro vznik ↗slovanských jazyků. Konec praslovanštiny se klade na sklonek 1. tis. n. l.; tehdy začal probíhat zánik ↗jerů jako poslední společný obecně slovanský hláskový proces (na vsl. teritoriu dokončen však až na přelomu 12. a 13. stol.) a formovaly se různé slovanské státy, jejichž vznik prohloubil už probíhající jazykovou diferenciaci slovanského světa a přispěl ke konstituování jednotlivých slovanských jazyků. Jako člen rodiny ↗indoevropských jazyků je praslovanština geneticky zakořeněna v ie. prajazyce, který se začal diferencovat ve 4.–3. tis. př. n. 1. Starší jazykověda chápala rozpad ie.jaz. jednoty zprvu přímočaře v duchu ↗rodokmenové teorie jako vytváření různých fází v podobě prajazyků (různého pojmově hierarchického stupně), např. postupně prajazyka „satemového“ (↗jazyky satemové × jazyky kentumové), „baltoslovanského“ a „slovanského“ (toto pojetí ve formulacích ne tak zjednodušeně ortodoxních a skrytěji přežívá zčásti dodnes). Ojedinělý je v současné době názor, že se psl. vyčlenila rovnou z ie. prazákladu (bez balt. mezistupně) už někdy v 2. tis. př. n. l. (viz ✍Trubačev, 1982; ✍Trubačev, 1984; ✍Trubačev, 1991). Novější jazykověda počítá s tím, že tento vývoj se sice realizoval jako posloupnost geneticky sřetězených „jazyků“, ale za silné účasti procesů integračních, jako produkt jaz. míšení různého druhu, časově několikavrstevného překrytí n. teritoriálního kontaktu (viz ✍Brackney, 2007; ✍Boček, 2014 aj.).

Novější č. lingvistika je nadto více než zahraniční skeptická k projekci počátků psl. do minulosti příliš vzdálené. V klasifikaci období od ie. společenství do vzniku slovanských jaz. se do značné míry shodují pracovní hypotézy ✍Erharta (1985) a ✍Lamprechta (1987):

(a) Západoindoevropština // Praevropština (3000 př. n. l.–1500 př. n. l.) jako jaz. kontinuum ie. dial. Evropy (kromě egejské oblasti), v němž patrně vzájemná jaz. komunikace byla ještě možná.

(b) Protobaltština (1500–700, event. 500 př. n. l.); v rámci celého jejího areálu mohla být jaz. komunikace více méně snadná, mimo jeho rámec už obtížná a postupně nemožná. Předpokládají se počáteční kontakty s paleobalkánskými jazyky (ke kontaktům s thráčtinou srov. např. ✍Pisani, 1974, ✍Erhart, 1985), později s jinými západoie. podskupinami. To mělo jazykově diferenciační důsledky protobalt. areálu. V této souvislosti byla vyslovena hypotéza italického „ingredientu“ v lexiku (✍Martynov, 1978), tj. v slovech jako (v pozdně psl. podobě) ⁺loky ‘kaluž, vodní nádrž’ (tak i v stsl.), ⁺ǫgъlъ ‘úhel, kout’ (tak i v stsl.), ⁺olbǫdь ‘labuť’, ⁺moltъ ‘mlat, kladivo’, sekyra, luna aj. Podle jiné hypotézy mohla být v tomto období též přejata vrstva slovní zásoby z neznámého ie.jaz., v němž proběhly už předtím specifické změny. Na základě dvou nejdůležitějších z šesti postulovaných hláskových zákonů, tj. ražená neznělá – „Tenuis“ – se změnila ve znělou – „Media“ – (p > b atd.), znělá aspirovaná – „Media aspirata“ – v raženou neznělou – „Tenuis“ – (bh > p atd.), dal ✍Holzer (1989) tomuto jazyku pracovní název vytvořený z počátečních slabik, resp. písmen, latinských názvů jednotlivých typů souhlásek, jichž se týkají výše uvedené hláskové zákony, „jazyk temematický“. Přejata byla podle něj např. (v  pozdně psl. podobě): ⁺borzda ‘brázda’ (ale lat. porca, něm. Furche aj. < ie. ⁺pork´‑), svobodь ‘svobodný’ (ale stind. svápati‑ ‘svůj vlastní pán’, lat. sui potenstv. aj. < ie. ⁺su̯e ‘svůj’ + ⁺poti‑ ‘pán’) aj., někdy s paralelně zachovaným týmž ie. kořenem v přímých odvozeninách domácích, např. ⁺sverěpъ jako výpůjčka (⁺ḱu̯er‑) // ⁺zvěrь jako přímá odvozenina z ie. ⁺ǵhu̯ēr‑ (srov. ř. θήρ ‘(divoké) zvíře’, lat. ferus/feratv.), ⁺za‑tvoriti ‘zavřít’ jako výpůjčka (⁺tu̯er‑) // ⁺dvьrь ‘dveře’ přímo z ie. ⁺dhu̯er- (srov. ř. θύρα, lat. forēs, něm. Tür, vše ‘dveře’) aj. (většinou existují i jiné výklady). Předpokládá se též fáze starého sousedství protobalt. areálu s vývojovým předstupněm tocharštiny (což se projevilo asi v širokém užívání relačních, zvl. posesivních, adj.; viz ✍Georgiev, 1958; ✍Georgiev, 1966, aj.) n. arménštiny (v níž jsou mj. doloženy deverbální adj. formace srovnatelné s pozdějšími sl. l‑ovými part.).

Jsou doloženy i některé staré izoglosy slovansko–baltsko–germánské, např. ⁺‑m‑ v dat.pl. aj.; o dalších stycích s germ.jaz. (viz ✍Martynov, 1963; ✍Pronk-Tiethoff(ová), 2013, aj.), srov. též (c). Předpokládají se rovněž intenzivní kontakty s arch. íránskými dial. (✍Abajev, 1965; ✍Schmitt-Brandt, 1971; ✍Loma, 2000; ✍Loma, 2012, aj.), s nimiž (v širším rámci árském) a s arménštinou spojuje protobalt. kontinuum změna s > š po i, u, r, k (v budoucí „baltské“ části jen nedůsledně, v budoucí „slovanské“ části navíc se změnou š > ch před nepředními samohláskami; srov. lit. viršùs a pozdně psl. ⁺vьrchъ, lit. maĩšas a pozdně psl. ⁺měchъ, lit. arch. vẽtušas a pozdně psl. ⁺vetъchъ, ale lit. saũsas a pozdně psl. ⁺suchъ); s írán.dial. měla budoucí psl. část protobalt. kontinua společnou i jistou vrstvu slovní zásoby (srov. zde sub (c)). V omezené míře se počítá též s vlivem keltským (✍Lehr-Spławiński, 1956; ✍Machek, 1963; ✍Gvozdanović(ová), 2009, aj.). Jako celek se tato fáze vyznačovala:

(i) splynutím ražených souhl. „třetí série“ (zvaných též tradičně „mediae aspiratae“) s prostými znělými, např. pozdně psl. ⁺da‑ti, lit. dúo‑ti ‘dát’ s ⁺d‑ odpovídajícím téže souhl. i v jiných ie.jaz. (srov. lat. da‑re, stind. dá‑dāmi a ř. δί‑δωμι), ale vedle toho stejné d i v pozdně psl. ⁺dymъ, lit. dū́mai (pl.) proti odlišným střídnicím v jiných ie.jaz. (srov. lat. fūmus, ř. θῡμός, stind. dhūmá- ‘dým’ < ⁺dh‑);

(ii) rozložením pův ie. r̥, l̥, m̥, n̥ na ir, il, im, in a ur, ul (um, un), např. ie. ⁺u̯l̥k^u̯‑o‑s, lit. vil̃kas, pozdně psl. ⁺vьlkъ (viz ↗jery);

(iii) změnou tt (pův. i z ⁺dt) > st (viz ↗disimilace) (obdobně i v írán.jaz. a v ř.);

(iv) splynutím labializovaných velár s prostými, tedy k^u̯, g^u̯ > k, g jako první fáze „satemových“ změn, které zasáhly širší areál než jen protobalt. (viz ↗satemové jazyky × kentumové jazyky), např. pozdně psl. ⁺govędo ‘dobytek’, lot. govs atd. × ř. βοῦς, lat. bōs (< ⁺g^u̯‑), pozdně psl. ⁺kъto, lit. kàs, stind. ka‑ × lat. quis, germ. hwas (< ⁺k^u̯‑);

(v) brzy po uvedené už modifikaci s > š (po i, u, r, k) jako druhá fáze „satemových“ změn přechodem palatalizovaných velár v sykavky, teritoriálně opět širším, ale s nejednotným už vývojem i v samém protobalt. areálu; např. pozdně psl. ⁺desętь, lit. dẽšimt, stind. dáśa × ř. δέκα, lat. decem [dekem] atd. (< ⁺deḱm̥‑), pozdně psl. ⁺zna‑ti, lit. žinó‑ti, stind. j̆ānāti (3. os.sg.) × ř. γι‑γνώσκω ‘poznávám’, lat. cō‑gnō‑scōtv. (< ⁺ǵ‑);

(vi) specifickým posunem přízvuku;

(vii) vytvořením „infinitivních“ tvarů slovesných jako ustrnulých neparadigmatických pádů subst. verbálních, a to akuz.sg. subst. ⁺‑to‑, tzv. supina (tedy ⁺‑tum, tak i v lat. a v stind., tam však ve funkci inf., v pozdní psl. ⁺‑tъ, v lit. ‑tų) a subst. ‑ti‑ v dat.sg. (⁺‑tei > pozdně psl. inf. ‑ti) n. v lok.sg. (z toho pův. asi lit.inf. na ‑ti);

(viii) v gen.sg. o‑kmenů koncovkou ⁺‑ō < ⁺‑ōd (pozdně psl. ⁺vьlka, lit. vil̃ko), totožnou s ablativem v jaz., které ho mají paradigmaticky vyvinutý (lat., stind.);

(ix) tendencí (teritoriálně širší než jen protobalt.) užívat v postpozici k jmenným tvarům adj.ukaz. zájm. is, což položilo základ k pozdějšímu vzniku tzv. složené deklinace v psl. po zániku koncových souhl. v slovech (srov. pozdně psl. jmenný tvar ⁺dobrъ × složený tvar ⁺dobrъ‑jь > ⁺dobryjь > nč. dobrý a lit. gẽras, geràs‑is);

(x) užíváním gen. záporového;

(xi) v slovní zásobě společenstvím řady slov bez paralel v jiných ie.jaz., např. (sl. slova v pozdně psl. podobě) psl. ⁺noga ‘noha’, lit. nagà ‘kopyto’, psl. ⁺golva ‘hlava’, lit. galvàtv., psl. ⁺rǫka ‘ruka’, lit. rankàtv., psl. ⁺večerъ ‘večer’, lit. vãkarastv., psl. ⁺rogъ ‘roh’, lit. rãgastv., psl. ⁺korva ‘kráva’, lit. kárvėtv., psl. ⁺pьrstъ ‘prst’, lit. pir̃štastv., psl. ⁺kǫsati ‘kousat’, lit. kąsti tv. aj.

(c) Protoslovanština // Předslovanština // Raná praslovanština (700 (resp. 500) př. n. l. – 300 (resp. 400) n. l.). Výsledek diferenciace protobalt. areálu zvl. vlivem kontaktů jeho budoucí psl. části s írán. kmeny (srov. zde sub (b)), z jejichž dial. byla mj. přejata i slova jako (v pozdně psl. podobě) ⁺samъ ‘sám’, ⁺bogъ, ⁺bogatъ (srov. avest. bagō ‘majetek, bohatství’), ⁺socha, ⁺toporъ ‘sekyra’, ⁺chata, ⁺čaša aj. Postupující vzdalování protosl.dial. od protobalt. pokračovalo asi oboustrannými neologismy morfologickými, zejm. ve flexi sloves, dále postupující delabializací zadních vokálů, k níž byl dán podnět už balto‑sl.‑germ. splýváním pův. a a o a která byla dovedena v souvislosti s vývojem vokalické kvantity do konce v klasické ↗praslovanštině (ale dodatečně opět překonána vznikem o z ă a u/’u při monoftongizaci diftongů u‑ových). Pokračovalo stýkání s germ.dial. (tak ještě i v klasické psl.); jeho reflexem je lexikální vrstva starých výpůjček z germ. jako (v pozdně psl. podobě) ⁺kotьlъ > ‘kotel’, ⁺stьklo ‘sklo’, ⁺chlěbъ ‘chléb’, ⁺chlěvъ ‘chlév’, ⁺skotъ ‘skot’, ⁺stodola ‘stodola’, ⁺myto ‘mýto’, ⁺pěnędzь ‘peníz’, ⁺kъnędzь ‘kníže’, nejisté ⁺plugъ ‘pluh’ (to se někdy vykládá naopak i jako germ. výpůjčka ze sl.) aj. Neie. ↗adstrát se v protosl. a psl. lexiku projevil st. výpůjčkami jako ⁺klobukъ ‘klobouk’ (z turkotat.), ⁺kъńiga ‘kniha’ (asi pův. asyrské, do protosl.n.psl. proniklo asi rovněž vlivem turkotat.), ⁺chorǫgy ‘korouhev’ (z mongolštiny?), ⁺chъmelь (snad írán. původu) aj. Vlivu těchto neie.jaz. se někdy připisuje i tendence psl. k sylabismu, resp. sylabické harmonii (nověji např. ✍Brackney, 2007). Postupné vzdalování protosl. od ostatních protobalt.dial. vytvářelo postupně stále větší překážky ve vzájemné komunikaci jejich nositelů.

(d) Vlastní Praslovanština (zhruba 300 (resp. 400) n. l. – přibližně 1000 n. l.), uvnitř níž se ještě vedle „klasické“ psl. odlišuje někdy „pozdní“ psl. 800–1000 (✍Lamprecht, 1987). Tomuto časovému zařazení psl. jako procesu g.s. dobře rámcově odpovídá i časové zařazení etnogeneze Slovanů na základě poznatků novější č. archeologie (viz ✍Váňa, 1983). Vliv románský se v tomto období projevil vrstvou nejstarších lexikálních výpůjček (v pozdní psl. pak především v souvislosti s šířením křesťanství na sl. půdě): psl. ⁺dъska ‘deska, prkno’ (tak i v stsl.), psl. ⁺košul’a ‘košile’, psl. ⁺banja ‘lázeň’ (tak i v stsl.), psl. ⁺kolęda ‘koleda’ (tak i v stsl.), psl. ⁺kъmetь ‘kmet, vážený starý muž’ (tak i v stsl.), aj. (viz např. ✍Boček, 2010, aj.). V poslední době (především v souvislosti s analýzou textů staronovgorodského dialektu psaných na březové kůře) se do zorného úhlu jazykovědců (ale nejen jich) dostávají i uralsko-slovanské kontakty (viz ✍Boček, 2014: 357–370, tam i další literatura).

V  období „klasické“ praslovanštiny se formoval vokalický i konsonantický systém psl. po provedení řady zásadních změn, jako byly monoftongizace diftongů, ↗palatalizace, ↗metateze likvid, vznik ↗nosovek aj. Fonologický vývoj se odrazil i ve formování psl. deklinace a konjugace (viz ↗slovanské jazyky, ↗praslovanština). Na konci psl. období proběhly další změny, které spolu se staršími změnami s diferencujícími výsledky vedly k nářečnímu rozštěpení psl. a postupnému vzniku jednotlivých slovanských jazyků (viz ↗nářeční štěpení praslovanštiny).